| RYTÍŘI A JEJICH TURNAJE |
Období mezi 11. - 14. stoletím je často nazýváno „věk rytířství“. Je to doba středověku, období gotiky, čas křižáckých tažení, stavitelů katedrál a zakladatelů univerzit, dvorského ideálu života, trubadúrů, rytířských mravů, hrdinských skutků, velkých panovníků i učenců a světců, ale také doba temna, hladomoru, špíny, moru, tortury a krutých válek . Rytíř - kdo se skrývá pod tímto názvem, který fascinuje spisovatele, historiky i nás obyčejné lidi již celá staletí? Urostlý muž v brnění s mečem v ruce, sedící na statném koni, hájící chudé a slabé, statečný a udatný v boji, věrný králi, umírající pro lásku krásné dámy? Tento ideál rytíře se zachoval v dílech o králi Artušovi, o císaři Karlu Velikém a rytíři Rolandovi i o starověkém dobyvateli Alexandru Velikém. Hrdinské zpěvy spojovaly sny se skutečností a toto zvláštní idealistické pojetí reality ovlivnilo myšlení rytířů. Středověká literatura rytířství hojně oslavovala a vytvářela až bájný obraz rytíře. Ideál a skutečnost se však často rozcházely.
Kolébkou rytířství byla křižácká tažení, která zásadně ovlivnila i jeho rozmach. První zmínky o rytířích se objevují již kolem roku 1000 n. l. Rytíř (z německého Ritter, jezdec) byl původně elitní válečník, většinou neurozený, který tvořil jádro panovníkovy armády. Důležitá byla osobní statečnost a zručnost v boji, ne rodokmen. Záhy však označení rytíře získalo jiný význam, protože se spojovalo se šlechtickým stavem, později dědičným. V českých zemích se v průběhu 14. a 15. století ustálilo nazývati rytířem nižšího šlechtice, a to už mělo z původním rytířstvím velmi málo společného.
Jak se mohl člověk státi rytířem? Byly dva způsoby, jak toho dosáhnout:
Pasování bylo odměnou za udatnost v bitvě nebo za hrdinský čin. Tak tomu bylo hlavně v počátcích rytířství. Rytířem
se tedy mohl stát i neurozený muž, který projevil statečnost a tímto byl za své hrdinství odměněn, pasován mohl být
panovníkem či jiným rytířem přímo na bitevním poli. Během věků se dřívější pocta proměnila v šlechtický titul a
vyžadoval se urozený původ. Ve výchově rytířů hrálo určitou roli číslo sedm. V sedmi letech se chlapci šlechtického
původu stávali na sedm roků pážaty, ve čtrnácti na dalších 7 roků panoši a v jedenadvaceti skládali „zkoušku rytířské
dospělosti“. To je ta druhá cesta. Za službou pážecí se odcházelo z domova na knížecí či panovníkův dvůr či k některému
z věhlasných rytířů.
Páže především sloužilo rytíři i jeho panošům. Učilo se i dvornému chování či jednání, pravidlům vystupování ve společnosti,
úctě a obdivu k dámě, věrnosti pánovi a oddanosti církvi, rytířským ctnostem. Samozřejmostí byl jízda na koni, výcvik k
boji, lovu i klání, zdokonalování fyzické zdatnosti. Pážata doprovázela svého pána i na válečná tažení. Ve čtrnácti
letech páže slavnostně obdrželo meč a stalo se panošem. Panoši se cvičili ve zbrani, v jízdě na koni, věnovali se
však i hudbě, zpěvu a básnictví. Doprovázeli svého pána do bitev, na slavnosti i turnaje, nosívali štíty s erby,
starali se o pánovu zbroj i koně. Když panoš dosáhl jedenadvaceti let, dočkal se pasování na rytíře. Čekatel musel
předem prokázat statečnost a ostatní rytířské předpoklady.
Forem pasování bylo více, tato je však nejrozšířenější. Pasování na rytíře byla okázalá slavnost. Zahrnovala půst, pokání, modlení, zpověď, sv. přijímání, bohoslužbu, symbolickou koupel. Adept na rytíře se musel celou noc modlit v chrámu, někdy ležel na dlaždicích před oltářem s roztaženýma rukama (symbol kříže). Kandidát potřeboval svědectví dvou rytířů, kteří dosvědčili, že vede bezúhonný křesťanský život a zaručili se za něj. Příští rytíř v bílém rouchu, bez přílby a meče se odebral do kostela a vkleče odpřísáhl, že “ povede křesťanský a rytířský život k ochraně slabých a utištěných, v úctě paní, ve věrnosti církvi, císaři a králi“. Ten, kdo čekatele pasoval, musel být sám rytíř. Zlehka udeřil klečícího plochou stranou meče, a to buď na krk, nebo po obou ramenech a poté přeš šíji, pronášeje formuli: „Ve jménu Boha, sv. Michala a sv. Jiří, pasuji tě na rytíře!“ Rytíř přijal meč, pás, přilbu, zlaté ostruhy a štít, obvykle i erb a heslo, kterým se poté řídil (Ať zhynu, jestli ustoupím). V plné zbroji a na koni pak rytíř oznámil své povýšení světu. Vlastní pasování doprovázely hostiny a okázalé dary. Za provinění proti rytířské cti se často odznaky obřadně odebíraly. Panovník zlomil rytířův meč a vyloučil nečestného muže či zbabělce ze stavu.
Rytířovou povinností bylo doprovázet svého panovníka na válečných taženích, bojoval v bitvách. Věrnost králi a obrana svého království patřila mezi rytířské povinnosti. Pro rytíře byla jedinou přijatelnou hrdinská smrt v boji (Jan Lucemburský, slepý na obě oči, se nechal u Kresčaku posadit na koně a připoutat mezi dva rytíře a takto vyjel do bitvy, kde nalezl svou smrt). Mnoho bitev se svádělo proto, že král zemřel bez přímého dědice. Jiní králové či šlechtici si nárokovali trůn a napadli zemi. Většina králů se snažila přímým bitvám vyhýbat. Dávali raději přednost nájezdům nazývaným chevauchée, při kterých zpustošili nepřátelské území nebo obléhali nepřátelské hrady. V době křižáckých válek se začaly utvářet i rytířské řády. Mezi nejznámější patřily řády templářských, maltézských či německých rytířů.
Rytířské představy o ctnosti: Rytíř zasvěcuje život službě. Rytíř za všech okolností brání svůj rod, urážky smývá krví, mečem rozhojňuje svá zboží, v bitvě, ať vítězné či prohrané, vidí boží soud a vůli Páně. Rytíř je neohroženým služebníkem Boha, pána, ženy a slabších. Součástí mravního kodexu rytířů tedy byly tyto zásady: statečnost, loajalita, štědrost, zdvořilost, čest a víra, pomoc slabším. Za porušení slibu byla ztráta rytířské cti, jež byla pokládána za nejvyšší hodnotu.
Nejstarším typem zbroje byla kroužková zbroj - drátěná košile, pak přibyly kyrysy, chrániče nohou, rukou a ramen. Později se rytíř oblékal do těžké kovové zbroje, jež se skládala z přilby, štítu a brnění neboli plátové zbroje. Jednotlivé části brnění byly spojovány klouby, aby se v nich rytíř mohl pohybovat a byl co nejméně zranitelný. Zámožní šlechtici si brnění nechávali zdobit zlatem. Brnění zhotovovali platnéři a vážila až 30 kg, takže se v ní velice špatně utíkalo. Nejdůležitější rytířovou zbraní byl meč a dlouhé kopí, často se také užívaly sekyry, kladiva či palcáty. Meč měl význam i společenský, jeho majitel se zařazoval mezi elitu společnosti. Poddaní ho nesměli nosit. Délka čepele bývala 90 cm, existovaly však meče i krátké, jezdecké 60 cm. Obouruční meč mohl měřit 140 cm a vážit až 5 kg. Takže se rytíř měl co ohánět. Kopí patří mezi nejstarší druh zbraně. Nejprve sloužilo jako vrhací zbraň, později jako hlavní zbraň jezdce v bitvě. Bývala dlouhá kolem tří metrů. Po prvním nárazu jezdci kopí odhazovali a tasili meče.Těžkooděnci představovali elitu vojska, rozhodující sílu. Úpadek nastal až za stoleté války, kdy francouzští rytíři utrpěli těžkou porážku od anglických lučištníků. Jezdectvo se pak změnilo kvůli nástupu střelných zbraní, brnění rytíře před kulkou neochránilo. V 17. století se obnovení dočkalo v podobě husarů a dragounů.
Rytíři nosívali brnění a aby bylo možno jednoho rozeznat od druhého, používali erb. Každý erb byl jedinečný a dědil se z otce na syna. Erb nosíval rytíř na tunice či štítu. Barvy na erbech - červená, modrá, zelená a černá, a kovy: zlatý a stříbrný. Dvě kategorie znamení: 1)kusy heroltské - geometrická znamení, 2) kusy obecné - zvířata, lidé, rostliny, předměty.. Heroldi - odborníci na rozpoznávání erbů. Vedli si záznamy o erbovních znameních. Občas i rozsuzovali spory, která rodina má právo užívat určitý symbol.
Nejcennějším majetkem rytíře byl kůň. Nesl ho do bitev i válek, při turnajích i slavnostech. Brnění nechránilo pouze jezdce, ale i koně. Nejtěžší “koňské brnění mohlo vážit až 100 kg. Rytíř měl tři typy koní: válečného, jezdeckého a soumara. Válečné koně, zvané destriers, cvičili přímo pro bitvu a na turnaje a jejich pořízení bývalo velmi nákladné, proto byl každý rytíř na turnaji rád, když zvítězil a získal koně soupeře. Takový válečný kůň musel unést obrovskou váhu, nesl nejen své brnění, ale i rytíře v plné zbroji. Proto bývali využíváni předci dnešních chladnokrevných koní - peršeronů, noriků, ardenských, buloňských i fríských koní.