| RYTÍŘSKÉ TURNAJE |
Nejstarší rytířské turnaje se objevily již v 11. století ve Francii. Původně se mnoho nelišily od skutečné bitvy - pouze s vyjímkou toho, že snahou rytíře nebylo protivníka zabít, ale zajmout a získat výkupné. Teprve později se objevuje rytířský turnaj tak, jak jej známe dnes. Byl to nejoblíbenější a nejrozšířenější druh středověkého sportu pro urozené. Staročeské názvy byly klánie, sedánie, také kolba. Byla to honosná podívaná, nákladné divadlo, v němž účinkující i diváci oslňovali drahocenností brnění, zbroje i kostýmů, muži dokazovali svou mužnost a dámy dávaly vyniknouti své kráse . Bývala to společenská událost číslo jedna, trvající i několik dnů, doprovázena hostinami, lovy, tancem i kejklíři, trubadúry. Nebyla to ovšem jen slavnost pro pobavení, byla to především hra na válku, kde rytíři předváděli svou zručnost a statečnost v boji. Vítěz obvykle získal zbroj i koně protivníka, někdy i hodnotné ceny, také nehynoucí slávu a obdiv. Vznikla proto i vrstva “profesionálních“ rytířů, kteří se živili účastí v turnajích po celé Evropě. Pokud byli úspěšní, mohli si vybojovat i velké jmění. Jedinou podmínkou byl šlechtický erb, neurozený člověk zápasit nesměl.
Rytířských her byla celá řada, každý turnaj míval svá pevně stanovená pravidla. Nejznámější a nejoblíbenější bylo klání. Označoval se tak souboj dvou těžkooděnců, kteří se tupým dřevcem snažili vyhodit protivníka ze sedla či zlomit dřevec o jeho štít Dřevce bývaly tupé, dlouhé až 370 cm a silné 9 cm. Souboj se odehrával na kolbišti, u něhož stávala tribuna pro urozené. Kolbiště bývalo rozděleno šraňky, aby se koně při zápasu nesrazili. Když rytíř přijel na turnaj, požádal svého herolda, aby vyvěsil jeho štít mezi štíty ostatních soutěžích. Tomu se říkalo „vstoupit na kolbiště“. Turnajový rozhodčí určil dvojice soupeřů podle vznešenosti rodu a losem. Na kolbiště vjížděli zápasníci na znamení, když heroldi ohlásili jejich jména a rod za zvuku trub a kotlů. Před zápasem jmenoval jednu z dam na tribuně, která po vítězství předala svému rytíři věnec. Někteří borci při jednom turnaji zlámali až 20 dřevců. Vítězem turnaje se obvykle stával rytíř, který porazil nejvíce soupeřů či prokázal mimořádnou statečnost a získal si tak oblibu publika.
Jako kolba se označoval souboj, kdy proti sobě útočili jezdci v řadách. Oblíbeným byl i polní turnaj, zvaný buhurt - boj pěších rytířů. Vrcholným bodem her býval turnaj, který imitoval skutečnou bitvu, někdy i za účasti stovek bojovníků. Jezdci nejprve proti sobě útočili v řadách dřevci, pak bojovali jako pěší meči nebo palicemi. Jindy velké skupiny rytířů spolu sváděly zuřivé bitvy na velkých prostranstvích a poražená strana musela zaplatit výkupné, nebo ztratila majetek. Někdy rytíři bojovali i na život a na smrt, například při urážce cti, takový souboj však musel povolit panovník. Turnaje se konaly při příležitostech korunovace, sňatku či významné návštěvy. Pořádal je panovník či šlechta. V českých zemích turnaje nalezly velkou oblibu ve 13. století za vlády krále Václava I., který byl vášnivým obdivovatelem rytířství. Mezi znamenité rytíře patřil i jeho syn Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Rytířských her se rád osobně účastnil i Jan Lucemburský. Takový turnaj nebylo jen divadelní představení či hra, byl to nebezpečný zápas, při kterém často docházelo ke zraněním, někdy i ke smrti. I sám Karel IV. si pravděpodobně při turnaji způsobil těžké zranění páteře, které poznamenalo až do konce života hybnost jeho těla. Francouzskému králi Jindřichu II. se stala účast na turnaji dokonce osudnou. Zlomený dřevec mu pronikl do oka a způsobil těžké zranění, na jehož následky čtyřicetiletý panovník l0. července 1559 zemřel.